Stojím na severním okraji Blanska a nesu hrdé jméno "Mlýn knížete Salma", jméno svého zakladatele knížete Salma- Reifferscheidt, který mě nechal postavit na počátku 20. století.
Mlýn nejsem jen tak obyčejný, jakých je dvanáct do tuctu. Už od svého založení jsem byl ctižádostivý jako každý na začátku své kariéry, nespokojil jsem se jen s mletím obilí a začal jsem vyrábět elektrický proud pro svého pána, pro jeho velkostatek, Blansko a přilehlé okolí. Nic však netrvá věčně, přišla II. světová válka, po ní znárodnění a staré dobré časy odnesly vody řeky Svitavy, která pode mnou protéká. Pěkných pár let jsem tu nečinně stál a chátral.
Pak přišla léta sedmdesátá a štěstí se na mě opět usmálo. Pod svá křídla mě vzalo město, dostal jsem novou Francisovu turbinu a zase vyrábím elektřinu. Už ne tolik, jako v dobách své největší slávy, to by asi bylo nad mé síly, taky už nejsem nejmladší, ale na zásobování blízkého zimního stadionu ještě sílu mám. Jsem tedy celkem spokojený mlýn. Jenže.
Podzimní vítr, co se tudy prohnal, přinesl zvěst, že mne chce město pronajmout. Víc nevěděl a hned zase odletěl. Trochu mě to dělá starosti co se mnou bude dál. Mráz mě běhá po omítce, když si představím že přijde nějaký šílenec, navěsí na mě barevné lucerničky a udělá ze mě kasino nebo ještě něco horšího. Ale asi budou tyhle obavy liché, elektrárna ta mi zůstane, o tom nepochybuju, ale silně pochybuju že by si někdo udělal kasino v jedné budově s elektrárnou. Já jsem totiž budova dvoutraktová a taky secesní. Určitě by se mi ale líbilo,kdyby se objevila parta nadšenců, která by mě citlivě zrenovovovala, něco na způsob skanzenu. Nebyla by to krása? Možná bych si po letech i nějakou tu mouku semlel. Okolo by proudily davy nadšených tůristů, usměvaví japonci by cvakali fotoaparáty… "Tak dost!" Bláhové snění, na jehož konci většinou čeká neúprosná realita se zdviženou rukou a rozdává rány se slovy: "Probuď se. " Jo, bláhové, ale kdo z nás by alespoň jednou v životě nezatoužil být slavný, všemi obdivovaný a uznávaný. Už Sigmund Freud říkával: "Každý alespoň jednou v životě snil, a kdo tvrdí opak, tak ten sní doposud."
Nejspíš ze mne bude dál sklad nepotřebných věcí, tak jak jsem byl dříve, jenom si je tam budou ukládat jiní lidé. Tak, planých řečí a spekulací už bylo dost, je čas se ukázat:
V téhle části budovy jsem před léty mlel obilí. Chtěl jsem vám ukázat interieur, ale podlahy jsou ve špatném stavu a úřední šiml zařehtal: "Né, je to nebezpečné."
Nezoufejte však, ještě chvíli se budu předvádět a pak vám ukážu něco ne méně zajímavého.
Pro větší efekt: "Vlak a Já."
Zde za těmihle okny, tam pracuji, tam se otáčí mé srdce:
To je ona, moje srdce, Francisova turbina:
"Kolo, kolo mlýnský, za čtyři rýnský"… Pardon, nechal jsem se unést atmosférou a ještě bych vás mohl zmást. To co vám chci ukázat, žádné kolo není a mlýnský, to už vůbec ne. Todleto, je totiž řemenice:
Tam kde je řemenice, nesmí chybět řemen a samozřejmě také druhá řemenice, bez ní by se ta první mohla točit jak chtěla a nebylo by jí to vůbec nic platný. Proto je zde druhá:
Ta je spojena s generátorem:
Generátor, ten už vyrábí elektřinu. Potom už jen spousta kabelů, drátů a všechny vedou sem, na zimní stadion. Jen se podívejte jak ti kluci srdnatě bojují:
A jak krásně se jmenují – VSK Technika Brno. Nebudeme však puntičkáři: "Blansko, do toho."
Občas se i do branky trefí a to je potom radosti nad hlavu.
Jo, je to vlastně i moje radost. Zub času mě řádně okousal, otlučený jsem až hrůza, ale nač si stěžovat. Ještě stojím a pracuju a jsem užitečný…
